Jdi na obsah Jdi na menu
 


11. Nejsme na to sami

30. 1. 2016

jizva-wallpaper.jpg

11. Nejsme na to sami

Předchozí díl

Sophie zavolala po cestě tetě, ať si o ni nedělá starosti, že už je na cestě domů a že se o ni nemusí bát. Zvládne to, tedy aspoň to si chtěla myslet a namlouvat, ale když si uvědomila, koho potká, roztřásla se jí kolena a ruce. Bála se, ale byla na to sama, ostatně jako vždycky. Pak se ale vždy vynořila babička a...Ne, řekla si. Nesmí na to myslet, musí být silná, jinak se složí a už nikdy nebude normálně fungovat. Z letiště u Rainday si vzala taxík, který ji měl odvést na hřbitov, kde se konal pohřeb. Rodina Selderových všechno zařídila a o vše se postarala, když tady nebyla a oni nějak věděli, že by to asi sama nezvládla a jelikož jí jejich syn ublížil, měli co napravovat. Proto přijala nabídku, že vše potřebné zařídí i co se týče peněz. Naštěstí její strýček zavolal panu Selderovi a nějak se dohodli. Z přemýšlení jí vyvedl zvuk zastavujících kol, které trochu zapískaly. Šofér jí otevřel dveře, bylo na čase, aby dala sbohem své babičce.

 

Pomalu a nejistě vystoupila, podala muži peníze a s povzdechem a se zachmuřeným výrazem se vydala dveřmi na hřbitov, kde už se konal pohřeb. Její teta a strýc vyrazili ihned, co se tu zprávu dozvěděli, ona je následovala v letadle z Washingtonu o pár hodin později, ale bylo jí jasné, že nestihne celý obřad, bohužel tohle byl jediný nejbližší volný den, a tak museli počítat s tím, že Sophie to celé nestihne.

,,Ale jsem tady.“ zhluboka se nadechla a zvedla hrdě hlavu, musela být silná, už kvůli ostatním rodinným příslušníkům, její teta ztratila nejdříve sestru a teď i matku. I pro ni to bylo těžké a přece jen se s tím musela taky nějak smířit a navždy vyrovnat. Všimla si, že spoustu lidí už odchází pryč, takže přišla až na konec.

,,Aspoň budu s tebou moci mluvit sama a beze svědků.“ pronesla sama k sobě, přičemž myslela na babičku. Po cestě k hrobu jí spoustu lidí, které ani neznala, přálo upřímnou soustrast. Nejvíc si toho však vážila, když k ní přišli manželé Selderovi i s Klaudií, která upřímně plakala.

,,Je mi to líto, všechno. Nemyslím si, že mi někdy odpustíš. Upřímnou soustrast.“ podala ruku Sophii, ale ta jí se slzami v očích silně objala.

,,Dávno už jsem ti odpustila. Děkuji, Klaudie.“ odtáhla se od ní a vyloudila úsměv. Pak potkala ještě Samanthu a Paula, s kterými se objímala velmi dlouho. Nakonec si povzdychla, když zjistila, že ještě někdo jí chce popřát upřímnou soustrast, přesto věděla, že to musí strpět, jelikož se to slušelo.

,,Já vím, že už chceš jít k hrobu své babičky, ale dej mi prosím chvíli. O nic víc nežádám.“ poznala ten hlas, pomalu a strnule se otočila. Nečekala, že ho tady potká, ho rozhodně ne, ale byl tady, přímo před ní a čekal, jestli vyslyší jeho prosbu.

,,Nicku, já...já...

,,Neříkej nic. To já bych měl mluvit a mít sto tisíc omluv, ale vím, že žádná nesmaže to, čím jsem se na tobě provinil. Ale o tom nechci s tebou mluvit, ne teď a ne tady. Jsme tady kvůli tvojí babičce, na to nezapomínej.“ usmál se na ni a ona věděla, že tohle je jeho zcela upřímný úsměv, nic nemaskoval, tohle byl on. Jen přikývla a když jí nabídl rámě, ochotně ho přijala. Podívala se na něj, všimla si, že jeho oči jsou mnohem více smutnější než kdy dříve a sálá z nich ještě větší zloba. Nelíbil se jí takhle, děsil ji.

,,Nicku, nemusíš tady být a jít se mnou až-

,,Pšš, Sophie. Já to tak chci. Něco té ženě dlužím, vlastně jí toho dlužím nekonečně mnoho, udělala pro mě víc, než kdokoliv jiný. Chci se s ní taky osobně a beze svědků rozloučit. Mohu?“ podíval se na dívku, co se držela jeho silného ramene. Cítil, že kdyby se ho nedržela, tak by k hrobu skoro ani nedošla, proto jí byl oporou, když někoho silného potřebovala po ruce.

,,Jistě.“ odpověděla mu a to už stáli oba před hrobem její babičky. Sophie se podívala na jméno na hrobě. Stálo tam: ,,Jack Grobyn, Hannah Grobynová-Flaerová, Adam Grobyn a Liliana Flaerová. Odpočívejte v pokoji.“ přečetla nahlas Sophie a podívala se na všechny jména, u jména Liliana se zastavila pohledem.

,,Ahoj, babi.“ pozdravila a dala se do tichého pláče, slzy jí skapávaly po tváři, pak ucítila silnou paži, která ji objala okolo ramen.

,,Když dovolíš, tak bych promluvil jako první.“ Nick se odtáhl od Sophie a klekl si k hrobu, kde položil rudou růži. Nadechl se, zavřel oči a když je otevřel, tak začal potichu mluvit.

,,Liliano Flaerová, nikdy na vás nezapomenu. Ublížil jsem nejen vám, ale i Sophie. Dotkl jsem se vaší rodiny, kterou jste se snažila bránit a já toho zneužil. Přesto jste mi pomohla, nemusela jste, ale věřila jste ve mně a pomohla mi z pekla. Dostala jste mě na nohy a přinutila opět žít, otevřela jste mi oči a za to vám děkuji. A slibuji vám, že když jsem nedokázal ochránit vás, tak ochráním vaši vnučku. Nikdy nezapomenu a jednou, pokud budu mít dceru, tak jí pojmenuji po vás, abych měl na vás vzpomínku až do smrti. Navždy sbohem.“ usmál se na její černobílou fotku, která byla nad hrobem, pak se zvedl a otočil se za sebe. Jen se usmál, mírně pohladil Sophii po rameni a nechal ji tam stát samotnou. Po cestě, když okolo něj procházel, jen kývl a šel si dál svou cestou.

 

Sophie tam stála mlčky a bez jediné pohybu, cítila jen bolest a prázdnotu uvnitř sebe. Přicházela jenom o lidi, které milovala a tím přicházela i sama o sebe. Chtěla babičce říct a věnovat spoustu posledních slov, ale teď nějak nevěděla co říct. Cítila se hrozně, když nic neříkala, protože babička si to zasloužila po tom všem, co pro ni udělala, ale ona nemohla a ani nevěděla, jaké správné slova zvolit.

,,Tak neříkej nic. Jen tady buď ještě chvíli s ní.“ okolo pasu jí objala silná mužská ruka, cítila vedle sebe muže, otočila hlavu na stranu, aby viděla, kdo jí přišel pomoci se s tou bolestí vypořádat. A když ho viděla, že při ní stojí, rázem věděla, že nikdy nebyla a nebude sama. Vždy, když se něco dělo, tak byl poblíž a ona si toho nevšímala, teď už ale bude. Byla za jeho společnost ráda.

,,Děkuji, Danieli.“ tiše pípla a dál spolu v tichosti pozorovali hrob její rodiny, o kterou přišla. Po dlouhé době se Sophie vzdálila z jeho objetí a poklekla před fotkou babičky, přejela po ní prstem a položila pod ni rudou růži. Pak si sundala zlatý přívěsek, co měla na krku.

,,Babička ho dostala od svého muže, ještě předtím než odešel do války. Nikdy se nevrátil a my se nedozvěděli, jak zemřel. Dala mi ho, aby mi dodal síly, ale ty už mi všechny zmizeli, když zemřela i babička.“ přejížděla prsty po řetízku, co držela v ruce. Ucítila na svém rameni jeho dlaň.

,,Babička by si určitě přála, aby si měla u sebe něco, co ti dodá síly a odvahy. Něco, co tě postaví na nohy a uchlácholí tě, nezahazoval bych to.“ mile se usmál, ale nechával to na ní. Chytila jeho dlaň na svém rameni a zakroutila hlavou.

,,Danieli, to už nepotřebuji. Dříve jsem tohle všechno hledala v tomhle přívěsku, ale nyní to vidím v tobě.“ vzala přívěsek a přivázala ho k růži, kterou položila pod babiččinu fotku, pak vstala a otočila se na překvapeného Daniela, ten nehnul ani brvou a jen čekal.

,,Díky tobě jsem si uvědomila, že jsem nikdy neměla sílu z toho přívěsku. To ty si vždy byl poblíž a já si toho nevážila a nevšímala jsem si toho, co si pro mě udělal a-

,,Sophie...to je už za námi. Oba jsme se změnili a pochopili spoustu dalších věcí. Nikdy bych ti to nevyčítal a-

,,Nech mě domluvit! Chtěla jsem ti jen říct, že si toho odteď budu vážit a už nebudu lhostejná, protože ani nemůžu, nechci.

,,Pšš...to je v pořádku, ano?“ sledoval její obličej, který se opět zaplnil slzami, proto k ní přistoupil blíže a palcem třel její zničenou tvář.

,,Není, nic není v pořádku. Vše se změnilo, Danieli, já už nemůžu. Už nemám sílu.

,,Jsem tady.“ chytil její hlavu a schoval ji ve své náruči, pevně ji objal a hladil ji po vlasech.

,,Já vím a to je to, co chci a nechci o to nikdy přijít. Nejsem silná jenom kvůli tobě, ale i díky tomu, co k tobě cítím. Zamilovala jsem se do tebe, Danieli, ale mám strach. Mám strach, protože jsem přišla už o tolik blízkých a nechci přijít o tebe. To by mě už zabilo.“ pevně se chytila jeho bílé košile, kterou měl pod černým sakem. Cítila jeho dlaň na své tváři, ale nechtěla se mu podívat do očí, ublížila mu tolik, že se styděla zvednout k němu pohled. On byl ale silnější a přece jen ji přinutil, aby se na něj podívala. Jeho tvář byla uvolněná, klidná a spokojená. Jako kdyby viděla štěstí a láskyplnost v jeho očích, které se dívaly do těch jejích.

,,Nedovolím, aby ses bála. Byl jsem tady pro tebe dřív a budu tady pořád, pokud budeš chtít.“ sledoval její přikývnutí, věděl, že se to nesluší, aspoň ne teď, ale musel jí dát najevo, že to myslí vážně. Jemně ji chytil za krk a rychle se dotkl jejích rtů, protáhl to na dlouhý polibek a když se vzdaloval, Sophie se k němu naklonila a oba se střetli v dalším dlouhém a hlubokém polibku. Po chvíli otevřela oči, Daniel se láskyplně usmíval a nabídl jí rámě, to přijala s velkým nadšením. Oba spolu vyrazili ze hřbitova klidným krokem, přičemž už ani jeden nepromluvil a byli jen se svými myšlenkami. V půli cesty k jeho autu ale promluvil.

,,Mám tě odvést do hotelu?“ sledoval její přikývnutí, proto když nastartoval auto, tak se vydal směrem k největšímu hotelu v jejich městě. Zastavil kousek před ním a vypnul motor. Podíval se na Sophii, která mlčela a opět byla zavalena vlnou smutku a bolesti, věděl, že tohle jen tak nezmizí, proto se k ní naklonil a pohladil ji po tváři. Otočila se k němu a vyloudila úsměv, poznal však, že to není skutečné, ale jen z donucení.

,,Neměl bych to říkat a ne dneska, ale si krásná, sluší ti to. Ale i kdyby si šla v tašce od brambor, tak by si byla pro mě ta nejnádhernější.“ všiml si, že se začala trochu smát a po chvíli utichla a jen se skutečně usmívala.

,,Takhle ti to sluší ještě víc. Vím, že to bude bolet, jednou jsem přišel o kamaráda. Ale v jedno věř, nikdy je neztratíš. Navždy budou žít tady.“ položil ruku na hruď, kde cítil tlukot jejího srdce.

,,Děkuji, za všechno.“ pohladila ho po tváři a opřela se čelem o to jeho, přičemž si povzdechla. Tohle bylo to, co vždy chtěla a po čem toužila, jenom to nevěděla a skrývala hluboko uvnitř sebe. Tušila, že jejím osudem nemělo být, aby byla s Nickem, ona patřila k Danielovi.

,,Sophie, kdyby si na to nechtěla být sama, tak u nás jsou pro tebe vždy dveře otevřené, ano? Jsi si jistá, že chceš sedět sama ve svém pokoji a užírat se z bolesti? Tvá teta, strýc a všichni ostatní jsou s přáteli, aby nebyli dneska sami.“ Daniel čekal, jak se rozhodne, ale nějak tušil, co udělá. Vřele se usmála a otevřela dveře od jeho auta.

,,Myslím, že když jsem se zvládla sama časem vyrovnat se smrtí mých rodičů a bratra, tak se nějak musím vyrovnat s odchodem babičky.“ sledovala jeho nedůvěřivý pohled, proto dodala.

,,Danieli, neboj se. Já to zvládnu.

,,Slibuješ? Aby mi večer nevolali policajti, že stojíš nad propastí a přemýšlíš, jestli skočit nebo neskočit.“ musel se mírně pousmát, když viděl, že se začala opět smát a praštila ho kabelkou do hrudi, aby takovýchto řečí nechal. Zvedl ruce na důkaz toho, že se vzdává a omlouvá.

,,Promiň, ale nechci mít o tebe strach.

,,Slibuji a pokud něco, tak někomu zavolám.“ mile se usmála a vystoupila z auta. On ji ale ještě sledoval do doby, než zmizela za dveřmi hotelu a ujistil se tak, že tam bude v bezpečí a snad i ve větší pohodě, než mezi lidmi, se kterými nechtěla být, aby na to byla sama.

,,A teď si musím vyřídit ještě jednu věc, kterou jsem měl udělat už dávno.“ Daniel nastartoval motor a silně chytil volant, když cítil nával vzteku. Měl chuť někomu dát po hubě a věděl, kdo si to zaslouží ze všech nejvíce.

Další díl

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář