Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. Přepadnuta strachem

29. 1. 2015

kralovstvi-draku.jpg

10. Přepadnuta strachem

Předchozí díl

Vzbudil ji nějaký povyk v táboře, koně ržáli, muži na sebe křičeli rozkazy, všude byl zmatek. Polštářem si zacpala uši, ale to vůbec nepomáhalo, tak natáhla ruku přes postel na druhou stranu, kde nahmatala pouze studenou přikrývku. Otočila se za sebe, ale nikdo tam nebyl, Braveg musel někam jít, před jejím stanem štěkal rozhněvaný Maisy, podívala se tím směrem.

 

Zahlédla dva muže, žoldnéře a muže královského vojska, bylo je lehké rozeznat. Žoldnéři nosili většinou nějaké otrhané tmavé a vybledlé oblečení, nejčastěji však nosili svou výstroj v tmavě hnědé až šedočerné barvě. Jejich tělo pokrývali obyčejné kožené boty do půlky lýtek, k tomu měli černé nebo hnědé kožené kalhoty, ve stejné barvě jako měli kalhoty nosili haleny z kůže zvířat (nejčastější byli z koz a ovcí),  které měli rukávy jen do půlky paže, jak bylo známo, žoldnéři nenosili skoro žádné brnění ani jinou ochranu těla před kopím či mečem, většinou neměli nic, než chrániče na ramena a dlaně, aby mohli střílet z luku, lidé žoldnéřů uměli perfektně zacházet s lukem, k boji nepotřebovali nic, než jen luk s toulcem se šípy a k tomu i malou dýku, která se hodila k probodnutí nepřítele z blízkosti. Spousta těchto mužů nosila na krku zlaté řetězy a nebo nějaké jiné šperky, které stačili za svůj život ukrást. Nejlepší žoldnéř se poznal podle toho, kolik měl jizev na těle, čím víc, tím silnější působil na ostatní muže. V jejich klanech se při každém hlasování o nového vůdce uplatňoval zákon na zápas krvavých šípů. Dva muži, kteří chtěli být vůdci, museli podstoupit tenhle rituál. Dostali luky a jejich cílem bylo šípy střílet do nepřítele, ale tak, aby mu nezpůsobili smrtelná zranění a kdo vydržel stát déle, ten se stal vůdcem, normální lidé je označovali za barbary, což taky byli, ale se zbraněmi uměli zacházet jako nikdo v lidském světě. Královi muži se dělili na lukostřelce, lehkou jízdu a rytíře ve zbroji. Lukostřelci nosili stejné oblečení jako lehká jízda. Měli kožené kalhoty a boty z kůže až po kolena. Na rukách měli chrániče, aby mohli střílet, takové měli i na ramenech a okolo pasu nosili malou ostrou dýku. Lehká jízda se lišila v tom, že měli okolo pasu dva meče a pod halenou nosili železné kroužkované košile, někteří z nich měli luky a dýky schované v botách, jejich koně měli ochranu jen na nohách a na plecích, dokázali tak ukázat svou rychlost a obratnost v boji, rytíři byli celí v železném brnění, na hrudi měli vždy vyrytý znak svého panství a nosili helmice, jejich oři byli většinou přikryti silnou vrstvou brnění jako jejich jezdci, oni uplatňovali svou sílu, ale jelikož byli rytíři často v boji zabiti skoro všichni, přestali používat tolik brnění na svou ochranu. Stalys poznala že jde o muže s lehké jízdy, okamžitě vyletěla z postele, hodila na sebe své bojové oblečení a vyběhla za stanu. Otočila hlavu na stranu k žoldnéřovi s tím královým mužem ve chvíli, kdy jezdec rozřízl žoldnéřovi hrdlo a krev vystříkla princezně do obličeje. Setřela si kapky krve z tváře, ale to už se k ní hnal onen muž, akorát stačila vytáhnout krátký meč, když ji muž dotlačil ke stromu a vyrazil jí dech. Zhroutila se k zemi, ale ještě se stačila bránit jeho útokům, pak muže srazilo něco k zemi, jeho krev jí zašpinila opět tvář.

 

Podívala se na svého zachránce, byl to Maisy z tlamou plnou krve, užíval si to, miloval zabíjení, zvláště, když někdo ohrozil jeho paní.

,,Hodný hoch, děkuji, tak pojď rychle...“ Stalys vstala a po boku s Maisym utíkala podél tábora vedle vysokých smrků k jejich tajné skrýši. Měli tam odpočatou tajně schovanou jednotku žolnéřských jezdců, čekal tam na ni i její nejlepší přítel a bojovník, který byl rozhodnut za svou paní položit život, Geirekén, znamenalo to krvavý stín a o on byl. Prohnal se okolo nepřátel jako černý stín a za jho zády zbyly jen mrtvoly s koly krve okolo jejich těl. Obrovský tmavě černý hřebec se vzepjal na zadní, když uviděl svou paní, vítal ji. Byli jako jeden, dvě těla, ale jedna duše. Nikdo neměl lepší koně než Omerkiné, lpěli na jejich chovu, až získali dokonalé plemeno na boj, ale i jiné použití, tihle koně sloužily ke všemu, jejich plemeno nazývali Herooský kůň, v překladu to znamená Zlatý kůň, lidé však říkali jejich koním Heroši. Byli velcí s tenkými, al neuvěřitelně silnými nohami, hlavu měli krátkou, jejich hříva a ocas měl být správně vždy huňatý a dlouhý, skoro až na zem a jejich tělo bývalo vzhledem k nohám silnější, přesto vynikali pěti základními vlastnostmi. Oproti obyčejným koním se lišily v tom, že byli rychlý, vytrvalý, obratní, silní a především chytří, používali rozum a využívali své mazanosti, byli jako lidé jen ve zvířecích tělech, někteří lidé říkali, že Heroši jsou mnohem nebezpečnější než Omerkiné, jejich jezdci.

,,Geirekéne, kde jsou všichni?“ Stalys zakřičela z dálky na svého koně, který hlavu otočil k strmému kopci, ten vedl dolů do vesnice. Okamžitě pochopila, vojáci je museli vylákat z úkrytu, jejich taktika byla rozebrána do základu, neměli teď žádný záložní plán ani neviděla únikovou cestu. Skočila svému koni na hřbet a ten sám vyrazil ke svahu, tam se zastavil. Stalys se dívala dolů do údolí, kde umírali muži, rozmýšlela se, co dělat, nakonec otočila Geirekéna na sever k vysokým horám, byla to cesta domů do země Omerkinů, rozhodla se pro život, neviděla žádný smysl v tom, aby bojovala v předem prohrané bitvě, jen jí zajímalo, proč porušili její rozkazy a sami se vydali na smrt, vůbec jí to nedávalo smysl, o tom ale bude moci přemýšlet později, teď se musí z toho dostat i s jejími zvířecími přáteli. Mlaskla na svého hřebce a rozjela se do temnoty lesa, cválala po lesní cestě, už dříve, když byla na lovu, si ji vyhlédla jako zadní vrátka, takže teď ji byla nucena použít a ještě že uvažovala nad únikovým plánem, kdyby ne, byla by už mrtvá. Otočila se na Maisy, aby viděla, jestli jim stačí, v tu chvíli se ozval hluboký řev, stromy se zatřásly a země pod noha duněla. Geirekén se vzepjal na zadní, když prudce zabrzdil, Stalys tak vypadla ze sedla před jeho nohy. Hřebec rozevíral nozdry, byl neklidný, všimla si jeho bělma. Vyděsilo ho to, co vyděsilo i ji, ale co to bylo? Nehodlala nad tím přemýšlet, podle všeho to bylo blízko a v blízkosti neznámého nepřítele nechtěla zůstávat ani minutu, proto vyskočila Geirekénovi do sedla a v patách s Maisym se vydala k horám, vycválala do strmého kopce, teprve u srázu z vysokého hřebene hory se rozhodla koně zastavit, potřebovali oddych všichni, otočila ho čelem k údolí. Ve vesnici zuřil boj, nevypadali nějak znepokojeně, takže to asi neslyšeli, muselo to jít z její blízkosti. Podívala se na Maisyho, který větřil a vrčel, začal štěkat a naježil se, v ten samý okamžik se začal plašit vraný hřebec, dupal kopyty do země a všelijak se otáčel, byl vyděšený.

,,Ššš..tak klid, uklidněte se, oba...hohou..hochu...šš..klid, to bude v pořádku.“ hladila ho po silném krku, nakonec se nechal přemluvit jejím hlasem a v klidu stál. Poplácala ho, ale byla vyvedená z míra, její kůň se nikdy ničeho nebál, tak proč se teď bojí? Nezjistí to, pokud se nevydá za tím, co je tak moc děsí. Pobídla koně do klusu a Maisy vyrazil s ní, seběhli z horské cesty zpět na lesní cestičku a vydali se za stále přibližujícím se řevem.

Pokračování příště...

Další díl

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Takže...

(Werewolf, 10. 2. 2015 9:31)

Jedním slovem perfektní.... Dynamika charakterů i samotného příběhu super. Dámy, našli jste si nového čtenáře. Začnu hodnotit od teď každý Váš díl. GL. Wolf

Re: Takže...

(En, 14. 2. 2015 9:14)

Děkuji jsem ráda, že se líbí alespoň nějaký můj příběh. Rozhodně se budu těšit na nějaké komentíky :D

:D

(En, 31. 1. 2015 11:58)

Jop, myslím že si to četla a že si byla strašně rozhozená, když se tam nakonec neobjevil chlap ale kůň...nj, hold jsem to zase posrala a zkazila ti radost :D

oh :D

(Bai :3, 30. 1. 2015 16:18)

jooo.. tohle jsem už četa :D tam je ten kůň, co sem si o něm původně myslela, že je to nějaký chlap :D Moc pěkný dílek, to už sem ti psala, těším sa na další :D nwm jestli sem ho též nečetla :D