13. Vězení proti Biančině síle?
13. Vězení proti Biančině síle?
Pomalu se probírala z bezvědomí, stačila však jen zachytit plápolající oheň na zdech nějaké místnosti, když znovu upadla do spánku. Když se konečně probrala z bezvědomí, šíleně jí bolela hlava a celé tělo, zjistila, že se nemůže hýbat, podívala se na zbytek svého těla. Ležela na kamenné podlaze v nějaké jeskyni připoutána ke skále kovovými řetězy, začala s nimi trhat, ale bylo to zbytečné, takovou sílu jako démon neměla. Beznadějně usedla na zem, pak její zrak něco přitáhlo, někdo ležel naproti ní. Tělo bylo nehybné a přikrývalo ho krví nasáklá látka, Bii bylo z toho zle, ale držela se statečně. Sykla na někoho před sebou, až se postava pohnula. Chytila se za hlavu, odhrnula nechutnou látku ze svého obličeje a podívala se směrem, odkud ji někdo volal. Bia se málem zhroutila, nejenže drželi ji, ale taky Nell. ,, Co ty tady? Jak tě dostali? Nevíš co je s Matyasem?" ,, Měli jsme hodinu s ředitelkou a šla jsem na záchod, pak když jsem stála u umyvadla, tak jsem omdlela, nevím nic, je mi líto, Bii." kamarádka pokrčila rameny, opravdu netušila, co se to děje. Bia chtěla něco říct, ale ozvalo se zaskřípání kovových dveří, když je někdo otvíral. Podle toho, jak se otřásala zem a toho, co bylo slyšet z jejich chůze, mohly obě usoudit, že jde k nim více jejich věznitelů, proto se stáhla každá na své původní místo a čekaly na svůj osud. Jako první vstoupilo nějaké obrovské monstrum, vypadalo to jako jeskynní muž křížený s yettim, jeho oči zářili světle modrou barvou, stvoření se na ně ještě nepodívalo, přesto byly varovány. ,,Nedívejte se mu do očí, když se na něj podíváte, proměníte se v led." ozval se silný ženský hlas, Nella se při tom zvuku hlasu otřásla, naháněl jí husí kůži, byl tak chladný a krutý, ale přece jen v něm cítila nějakou spravedlnost, milosrdnost, za to Bia měla pocit, že ten hlas zná, už ho musela někde předtím slyšet, nedalo jí, a tak vybídla hlas, aby znovu promluvil a ona by si třeba vzpomněla. ,, Kde to jsme? Proč nás tady držíte?" ,, Uklidni se, mé dítě, dělám-" ,, Nejsem tvé dítě, ty fuchtle jedna! Okamžitě nám tohle všechno vysvětli!" Bia zatřásla řetězy na svých rukách a nohou. ,, Ano jistě. Je to pro vaši bezpečnost a ochranu ostatních do té doby, než to přijmete, stejně jako vaše tělo." ,,Co přijmeme? Hergot, ženská, neštvi mě a mluv!" Bia pěnila, ale nebylo to moudré, náhle se chytila za hlavu, měla pocit, jakoby jí vzplál v mozku oheň, musela ji tak trestat za opovážení s ní takhle jednat, mučila ji tak, to ale nevydržela Nella a začala prosit. ,, Prosím, neubližujte jí, je jen zmatená a chce vědět, co se to s námi stalo." nevěděla kam se dívat nebo ke komu mluvit, protože kromě toho obra zde nikdo jiný nebyl. Bylo vidět, že ta nějaká váhá s odpovědí či nějakým jiným vysvětlením. Obr se mezitím motal kolem nich a kontroloval jim, jestli mají dostatečně silně utažené řetězy, aby nevyklouzly a neutekly. Nella se s jeho pohledem nestřetla, ale mohla sledovat jeho obrovité nohy s drápy ostrými jako břitva, když přešel k Bii, ta nedbala varování, byla tak rozhněvaná, že si neuvědomovala své konání. Podívala se vražedně obrovi do očí a stalo se něco, co Nell nedokázala vysvětlit. Obrova kůže se začala vypařovat, kousky jeho kamenné pokožky padalo na zem a jeho oči explodovaly stejně jako jeho tělo, na zem dopadaly jen kousky hořících zbytků z obrovité stvůry. Biiny oči zářily jasně oranžovou, jakou svítil oheň spalující části obrovi kůže. ,, Bio?" Nella byla vyděšená, ale to se její kamarádka uvolnila z řetězů, doslova jimi prošla jako duch, holka démona na to zůstala jen překvapeně zírat. ,, Honem." očarovaná dívka vzala sedící Nell na zemi a táhla ji k východu. ,, Tohle byste se měli naučit ovládat, tohle musíte přijmout. Ještě ke mně přijdete, budete potřebovat mou pomoc." ozval se hlas té podivné tajemné ženy, která se odmítala ukázat. ,, My vás nepotřebujeme, drželi jste nás tu jako nějaká divoká zvířata, to jste neměli." Bia byla pořád něčím očarovaná, podívala se na muže a ženy, co k nim běželi, aby je zastavili, to už ale nikdy nesplní, neboť Bianca napřáhla ruku, z které vyletěla ohnivá koule a sežehla všechny, co bylo moc blízko. Pak aniž by to její kamarádka čekala, vyskočila do vzduchu a jen tak letěly do oblak. ,, Co to je? Jak to děláš?" ,, Já nevím, ale je to úžasné." Biančiny oči měly zase svou původní barvu, ale pořád měla tuhle podivuhodnou sílu.