Kapitola 2.
Kapitola 2.
Rok 1644, 18. listopadu Německo, Berlín
Tma bloudila krajem,všude bylo ticho,chlad noci mrazil vše kolem sebe a společně se silným větrem ohýbal a trhal seschlé listí ze stromů, které hnal tichou ulicí před sebou. Na obloze sem tam vykoukl měsíc, brzy se však znovu schoval za temná neprostupná mračna... Takhle nějak vypadal přelom podzimu se zimou v Berlíně. Déšť se snášel na město, většina lidí se před deštěm raději schovala, byli pěkně doma, v teple u krbů, jen ona se procházela městem. Nezapadala do společnosti, možná proto se většinu času plížila temnými postraními uličkami. Vysoké černé boty na podpatku klapaly po chodníku, dlouhé černé šaty jí splývaly až na zem a dlouhé tmavě hnědé vlasy, přestože pršelo, byly naprosto suché a s lehkostí vlály za ní. Kráčela klidně, rychlejším krokem, jaký byl pro ni typický, mezi kanály a krabicemi s odpady jen tak se povalující kolem. Zničehonic se zastavila. Jeden hluboký nádech a výdech… Pohlédla do uličky po své pravé ruce, něco se v uličce zalesklo v momentě, kdy měsíc opět na nepatrný okamžik vyšel. Její zvědavost jí nedovolila dál pokračovat v cestě a dělat jakoby nic, zamířila k onomu tajemnému lesknoucímu se předmětu, který se jen tak povaloval uprostřed kaluže. Zjistila, že je to deník… Byl zcela obyčejný, vázaný do kožených desek, skoro rozpadlý nikoliv však promočený, přestože ležel ve vodě a ještě na něj pršelo. Zvláštní věc na něm byl zlatý znak ve tvaru dvou zkřížených dýk. Rozhlédla se kolem sebe, zhluboka se nadechla, nikoho však necítila, proto zvedla deník ze země a prohlédla si jeho obsah. Písmo bylo čitelné, vypadalo staře a navíc psané mužskou rukou a aby těch překvapení nebylo málo, datum na samém vrchním okraji stránky prozrazoval, že deník není z této doby a ani z této země. Uslyšela za sebou kroky, proto raději schovala deník do malé kožené tašky u boku a zmizela v temném stínu. Jen tiše sledovala blížícího se ožralého pobudu, jak míří vrávoravým krokem ke krabici smetí a přehrabuje se v ní. Měl na sobě roztrhané oblečení, včetně dost orvané šály kolem krku, která mu hrdlo zakrývala jen z poloviny. V tu chvíli se v temném koutě za ním zaleskly dvě rudé oči. Sledovala, jak se mu jemně chvěje kůže na krku v místě hlavní tepny pod nátlakem krve, stoupající do jeho mozku. Viděla krev proudící rozšířenou tepnou, jednotlivé červené krvinky. V hlavě se jí objevila vzpomínka na její poslední lov, jen představa, že zaboří své bolavé, dlouho nepoužívané tesáky do živého masa, ji přiváděla k šílenství. Naprosto se přestala ovládat, poslouchat zdravý rozum, který ji vždy nutil schovávat se v ústraní od ostatních a jen v případě nouze jít do lesa, kde našla vhodnou oběť, jež jí výborně posloužila a ukojila její tisíciletý hlad. Teď se však její mysl zastřela, vnímaní reality zcela vymizelo a ona se bezhlavě vrhla z temnot ven. Byla velmi rychlá, mrštná, ale hlavně tichá a hladová, tak dlouho neochutnala lidskou krev, sama sobě slíbila, že to již nikdy neudělá, bylo to těžší než se zdálo, navíc když jí její vnitřní já říkalo, že tento člověk by stejně v nejbližší době umrznul, brzy totiž začne zima a on se před ní nebude mít kde schovat. Sebevědomí jí v tuto chvíli absolutně nezajímalo, jediné co chtěla, byla krev, všechna krev v těle tohoto muže. Byla již rozběhnutá, skoro se skláněla u jeho krku, když se pomalu otočil a ona zmizela zpátky do svého úkrytu. Dlouhé ostré jehly jí trčely zpoza lehce pootevřených rtů, jedno oko měla rudé, druhé zakryté rukou a zrychleně dýchala, jak se snažila uklidnit, hlavně vzpamatovat. Muž ji naštěstí neviděl, ale když si uvědomila, co se mohlo stát, raději se dala na útěk. Přece jen bylo něco hlavnějšího než lidská krev, a to najít toho, kdo ji probudil z tisíciletého spánku. Upírka zmizela v jedné z temných uliček a nadobro také z Berlína…
Západ 1861, začátek občanské války v USA…
Seděla na vysokém stromě a pozorovala kavalerii vojáků pod sebou, která se chystala do války. Do oka jí padlo pár mladých důstojníku, několik pohledných kapitánů a sem tam i nějaký ten generál. Nikdo si jí zatím k jejímu štěstí nevšiml, proto mohla v klidu malým dalekohledem pozorovat dění před sebou. Vojáci se chystali do války, možná do největší války, která poznamená jejich zemi, do občanské války, která měla proběhnout mezi severem a jihem země. Nebylo to dlouho, co se do této země přistěhovala. Pro obyvatele byla zvláštní a raději si od ní každý držel odstup, stejně jako ona od nich. Někteří vojáci běhali ze stanu do stanu, jiní hřebelcovali krásné koně u koryta vody a jiní si leštili zbraně. ,,K čemu, když je brzy zašpiníte krví vlastních bratrů… Občanská válka, to nejhorší co mohou lidé spáchat.“ Všimla si mladého důstojníka, vcelku pohledného, ne moc vysokého, přesto však urostlého muže s hnědýma očima, ve kterých měl ještě drobné zlaté žílky, s tmavšíma blond vlasama. Měl na sobě pouze kalhoty a bílé tílko. Někde uvnitř měla pocit, jakoby tohoto muže už viděla. Opatrně seskočila s ladností šelmy ze stromu na zem a jen z povzdálí přihlížela tomu, co mladý důstojník dělá. Právě hřebelcoval svého černého koně, měl na tváři přitom velmi milý úsměv. V té chvíli jí to došlo, nebylo pochyb… Rychlým krokem prošla přes tábor, za doprovodu nechápavých pohledů všech mužů a zastavila se až u něj. ,,Davide /dejvide/…?“ Muž se k ní otočil s pohledem z poloviny překvapeným a z poloviny nechápavým. Prohlédl si dívku před sebou od hlavy až patě. Jako muži mu samozřejmě nemohly uniknout mírně odhalené přednosti v šatech s větším výstřihem, ty však hned zakryly dlouhé hnědé vlasy, které sfouknul z dívčina ramene vítr. Až teď si uvědomila, že tento mladý důstojník není muž, kterého kdysi potkala, cítila ve svém srdci zklamání. ,,Omlouvám se… s někým jsem si vás spletla.“ Chtěla se otočit a zalézt zpátky do stínu, on ji však zastavil. ,,Jste velmi hezká slečno, přijde mi, jako bych vás už někde viděl… Snad někde na fotce.“ Zamyšleně si prohlédl její tvář. Byla opravdu hezká, což mělo taky jednoduché vysvětlení. Nebyla tak úplně člověk… ,,Jmenuji se Antonio Paverzia.“ ,,Rallisa Deyagu…“ Usmála se na muže, zatímco si koketně přehodila prameny vlasů přes jedno rameno. V uších se jí ozýval zvuk jeho rychle tlukoucího srdce. Viděla, jak na jeho čele vyvěrají malé kapičky potu. ,,Nervózní, když mluví s dívkou…“ Pomyslela si a musela se usmát nad jeho nejistotou. Povídali si dlouho, Rall zjistila, že to nebyl on, koho potkala, ale jeho pradědeček. ,,Takže naši prarodiče se asi znali…“ zašeptal Antonio, když pozdě večer seděli při západu slunce na malé mýtině. ,,Už to tak bude,“ odpověděla Rall s úsměvem, ,,jen škoda, že my dva se nepoznáme.“ Zlehka vyskočila na nohy, Antonio se na ni jen nechápavě podíval. Dívka, zatímco důstojník nevnímal, mu z pouzdra vytáhla drobnou zbraň. Namířila jí muži přesně mezi oči. ,,Přeji ti dobrou noc…“ Zmáčkla spoušť. Ozvala se rána, Antonio padl k zemi mrtvý. ,,Buď rád, nezemřel jsi ve válce a nikoho jsi nemusel zabít.“ Oči se jí rudě zaleskly. Cítila ve svých ústech tlak, dásně ji začaly neskutečně pálit, jakoby byly v jednom ohni, stejně tak její hrdlo. Za všechno mohla krev, vytékající z mladíkovi rány na hlavě. ,,Ne…N-n-ne!“ Chytila se za hlavu. ,,Já… nedovolím ti to! Znovu ne!“ Snažila se od mrtvého těla dostat co nejdál, ale marně. Ta krvežíznivá zrůda v jejím nitru se drala na povrch a nic nemohl stát mezi ní její obětí. Brzy se Rall přestala ovládat. Přistoupila k tělu mladíka, v rychlosti mu nehty rozškrábla hrdlo a počala se krmit na své oběti…
Komentáře
Přehled komentářů
Ten příběh se mi začíná líbit pořád víc a víc, a zatím nejlepší byl ten konec :D Těším se, až přečtu i ostatní části :3 btw. myslíte, že by jste se mohli podívat na moje stránky? Sice teprve začínám, ale chtěl jsem to zkusit :))
...
(Nisha, 11. 4. 2014 0:22)Teda ten koniec kapitoly ma fakt dostal...xDD nečakané...xDD ale inak sa strašne teším na ďalšie časti x33
8-O
(Kate a Flow, 6. 3. 2014 20:41)To jsme nečely! Rallisy a ...! to se nám moc nelíbí. a střelila ho mezi oči...! chudák! Ee! to je zlé! XP a proč je vlastně taková? no, ale co píšeš to ty né my. souhlasíme s Any. taky nás zajímá co měla Rallysa s jeho příbuzným. kdy bude další dílek?? :D
Re: 8-O
(Bai, 8. 3. 2014 16:55)jo... no tak to musím ještě vymyslet, pro Rallisu je teď hlavní najít toho, kdo ji probudil a taky musíme vyřešit ten deník, ale to až v jiném díle :) měl by vyjít někdy během týdne, Any už ho četla, ale doufám, že dostanu koment :3
:D
(Any, 6. 3. 2014 20:13)Tak tohle jsem nečekala, vím, že postava Rallisy je mrcha, ale že je tak bezcitná a chladná, to jsem nečekala...chudák, určo pohledný mladík a ona ho chladnokrevně zabije a ještě se na něm nakrmí...a zajímalo by mě, co měla s jeho pradědečkem nebo co to bylo :D, no už se těším na další, tak ať už tady díleček je
:O
(Fae, 25. 4. 2015 20:49)